Ukázka 3 Až uvidíš moře

(str. 276 – 278)
Ukázka 1 Až uvidíš moře Ukázka 2 Až uvidíš moře

Ta slova jí zkazila náladu. Jenže tu jí kazil každý nový den, do kterého se v Řecku probudila, protože si pokaždé uvědomila, že je zase o den blíže chvíli, kdy se bude muset vypravit na cestu zpátky. Několik lidí z řecké komunity ji varovalo, že se musí vrátit v termínu, protože nemá československý ani řecký pas, ani československé nebo řecké občanství, jen ten jediný dokument, který ji opravňuje na krátkou dobu navštívit Řecko. Jakmile mu však vyprší platnost, je k ničemu a stává se bezcenným papírem. Ostatně i vyřizování její cesty neprobíhalo hladce. Původně ji úřady zamítly, povolení dostala až na odvolání.

Takže já se musím vrátit do Československa a vlastně nebudu mít jistotu, že se sem vypravím zpátky? Proč se nemůžu podívat do své rodné vlasti kdykoli? Musí mi k tomu dávat svolení nějací úředníci? Nebudu sem moct zase brzy přijet, zůstat tady, jak dlouho budu chtít? To je přece absurdní. Celé roky jsem poslouchala, jak se máma, táta a další Řekové v Československu těší na návrat domů, a vlastně žádný domov nemají. Jejich vlast je nechce přijmout, jsou to pro ni nepřátelé. Copak to nevěděli? Nebo se tvářili, že to nevědí? A co s tím mám společného já? Já, kterou odvezli jako malou holku do úplně cizí země, ve které jsem lidem nerozuměla ani slovo. Celou tu dobu jsem dělala všechno přesně tak, jak mi řekli. Naučila jsem se cizí řeči rozumět, mluvit v ní, psát, počítat. Naučila jsem se žít v nepřetržité úzkosti, že když něco udělám špatně, dám tím najevo, že nejsem dostatečně vděčná za to, co pro mě lidé v té cizí zemi udělali. Jenže já se je o to přece neprosila. Já jsem tady doma v Řecku nic zlého neprovedla. A přesto se tady na mě lidé dívají divně. Jsem pro ně cizí, emigrantka. Sotiria dokonce jednou zaslechla, jak o ní návštěva u lidí, u kterých bydlela, mluvila jako o komunistce.

Takové myšlenky létaly Sotirii hlavou a byla z toho všeho zmatená. Celý život ji někdo někam přesouvá, posouvá, stále slyší, co se nesmí dělat, co se musí dělat. Ale až nyní, při procházkách a vyjížďkách s Makisem ji poprvé napadlo, že je možné žít i jinak. Snídat, obědvat a večeřet venku. Jít se každý večer ven projít, zdravit se se spoustou lidí, s každým se zastavit, říct si pár slov. Nespěchat. Stát v moři.